K nejslavnějším a nejvlivnějším chrámovým dílům neapolského původu patří Stabat Mater Giovanniho Battisty Pergolesiho. Také Tommaso Traetta (1727–1779) ve svém pozdějším zhudebnění téhož textu využívá sólového sopránu a altu. K nim však připojuje čtyřhlasý sbor, jemuž svěřuje významné partie celé skladby. Rozsáhlý text proslulé básně středověkého původu skladatel člení do samostatně zpracovaných uzavřených čísel. Jeho mistrovství spočívá v bohatosti, s jakou jednotlivé části vnitřně diferencuje. Od svých neapolských učitelů, jimiž byli Nicola Porpora a Francesco Durante, Traetta převzal cit pro přirozené vedení vokálních partů. Ty si i v náročné koloratuře vždy zachovávají žádoucí zpěvnost.
Druhá polovina večera s názvem Pianto napoletano dala prostor jinému druhu expresivní smuteční hudby, mši za zemřelé. V nespočetné řadě autorů, kteří během 18. století přispívali k tomuto žánru, zastává významné místo také Francesco Durante. V Dvořákově síni Rudolfina zaznělo Requiem a due cori, to nejrozsáhlejší. A to nejen díky své délce, ale i vzhledem k požadovanému provozovacímu aparátu. Ten vedle smyčců a lesních rohů zahrnuje osm zpěvních hlasů seskupených do dvou sborů. O velké popularitě Duranteho rekviem svědčí na čtyřicet dochovaných opisů skladby, ve své době nevydané tiskem.
foto: Zdeňka Hanáková