Premiéra Universo 1704: 22.3.2021
Premiéra YouTube: Připravujeme
Claudio Monteverdi (1567–1643)
Když v roce 1587 nabídl cremonský rodák Claudio Monteverdi (1567–1643) k tisku svou první knihu madrigalů, oblíbenost této malé vokální formy právě dosahovala vrcholu. Velcí madrigalisté jako Luca Marenzio či Philippe de Monte patřili mezi nejuznávanější skladatele, svou druhou knihu madrigalů před rokem vydal i mistr kontrapunktu, Palestrina. O tři roky později už Monteverdi působí jako zpěvák a violista na dvoře Vincenza Gonzagy v Mantově a skladby vydané ve druhém svazku madrigalů z něj okamžitě učiní vycházející hvězdu mezi italskými mistry. Madrigaly Non si levava ancor nebo Ecco mormorar l’onde můžeme bez nadsázky označit za dobové hity. Monteverdi v nich ukazuje na italské poměry velmi vyspělé použití imitace a kontrapunktu, inovativní rozvíjení zvukomalby a také velký cit pro udržení celkového dramatického oblouku, který spojuje jednotlivé skladby.
Ve třetí, čtvrté a páté knize Monteverdiho madrigalů (1592-1605) sledujeme postupnou proměnu autorova kompozičního stylu, která může v obecné rovině sloužit jako zajímavá paralela s vývojem hudby směrem k barokní estetice. S touto proměnou souvisí také volba zdrojových textů. Uhlazené a ušlechtilé sonety Petrarkovy či Tassovy jsou postupně vytlačeny vášnivými texty manýristickými, kde stojí v popředí zájmu explicitně vyjádřené lidské emoce. Monteverdi se po roce 1600 stává mantovským dvorským kapelníkem a má na starosti i okázalé světské slavnosti doprovázené dramatickými hudebními kompozicemi. Jeho tvůrčí působení na tomto poli je korunováno dílem L’Orfeo (1605), které sice autor označuje jako favola in musica, tedy hudební pohádka, my je ale s odstupem času vnímáme jako základní kámen operní tvorby jako takové. O tři roky později pak dokončuje dílo L’Arianna, které se bohužel jako celek nedochovalo, doboví svědci je ale staví minimálně na roveň Orfea a jediná dochovaná část, Ariadnino lamento Lasciatemi morire, patří mezi nejslavnější skladby velkého tvůrce.
Monteverdiho dramatickou tvorbu a jeho madrigaly nemůžeme vnímat odděleně. Na jedné straně jsou madrigalové kompozice důležitou součástí jeho raných oper, na druhé straně mu tvorba madrigalů slouží jako jakési laboratorní prostředí, kde může experimentovat především se stupňováním dramatičnosti hudby v návaznosti na obsah textu. Ve čtvrté knize madrigalů (1603) experimentuje s formou a výrazovými prostředky této malé formy až do krajnosti, čímž se dostává do sporu s konzervativními hudebními teoretiky své doby. Snad i proto vydává v rychlém sledu knihu pátou (1605) a v předmluvě formuluje odpověď na kritické hlasy. Doslova píše: „… a věřte, že existují ještě jiná pravidla pro nakládání s disonancemi… a moderní hudební skladatel pracuje na základě pravdy…a žijte blaze.“ Následující skladby obsažené ve sbírce poskytují jisté vysvětlení. Posledních sedm madrigalů v knize už je opatřeno samostatně vedeným generálbasem a objevuje se v nich modo rapressentativo, tedy sólové pasáže, v nichž zpěvák individuálně ztvárňuje pocity a prožitky konkrétní osoby. Právě zde už můžeme definitivně mluvit o barokní struktuře skladby.
Šestou knihu (1614) nechává Monteverdi vydat už jako kapelník dómu sv. Marka v Benátkách. Basso continuo zde doprovází všechny skladby a stále častěji se objevuje střídání sólových partů a celého ansámblu. Formálně vzato pětihlasý madrigal ustupuje vznikající barokní kantátě. Sedmá kniha z roku 1619 nese podtitul concerto a najdeme v ní především sólové a ansámblové světské skladby s doprovodem bassa continua, někde doplněné i o sólově vedené dvoje housle. Madrigal v jeho pozdně renesanční podobě zde už nenajdeme. V osmé a patrně nejznámější knize madrigalů (Madrigali guerrieri ed amorosi, 1638) Monteverdi dokumentuje vývoj svého kompozičního stylu již v barokních formách. Jedná se o rozsáhlou sbírku různorodých skladeb, od sólových lament až po osmihlasé rozsáhlé kompozice s instrumentálním doprovodem.
Skladba Piagn’e sospira vyšla jako poslední ve čtvrté knize madrigalů (1603). Zatímco do čela sbírek umísťoval autor po dohodě s vydavatelem dobové „hity“, na závěr sbírek zařazoval často skladby nekonvenční nebo ty, jimž věnoval zvláštní péči. Zde to platí jednoznačně, jelikož tento chromatický madrigal je v kontextu Monteverdiho díla i své doby naprosto výjimečný. Rozsahu pětihlasé imitace se třemi tématy, kterou Monteverdi rozehrává na šedesáti taktech, se nikdo z madrigalistů ani zdaleka nepřibližuje.
Pětihlasý madrigal Troppo ben puo patří mezi oněch sedm výše zmíněných kusů z páté knihy (1605), které už disponují samostatným bassem continuem. Překvapí především skvěle vystavěnou harmonickou gradací a paralelním ztvárněním dvou protichůdných textových obsahů. Forma kolísá mezi sólovým sopránovým arietem a pětihlasou imitací. Formálně podobný je i madrigal Qui rise, o Tirsi, který lze najít v šesté knize z roku 1614. Pětihlasé části zde ale slouží jako scelující refrén, který je proložen sólovými vstupy, duety a imitačními trojhlasy. Monteverdi již ukazuje zvukomalebné stereotypy, které postupně přerostou v barokní gestiku a symboliku. Smích a žertování je vyjádřeno lehkými tečkovanými figurami, slovo „ornare“ (zdobit) je ztvárněno bohatou melismatickou ornamentací atd. Ze sedmé knihy (1619) pochází sopránový duet Chiome d’oro, kde jsou laškovné strofy prokládány houslovými ritornely s ostinátním basem. Stejný hudební materiál použije Monteverdi později ve slavném žalmu Beatus vir I. (Selva morale e spirituale, 1640)
Madrigal Altri canti di Marte uvádí druhý díl osmé knihy madrigalů, Madrigaly milostné. Jeho sonetová předloha je zrcadlem k úvodnímu madrigalu prvního dílu, kde „zatímco ostatní zpívají o lásce, já zpívám o válce“, zde naopak „zatímco ostatní zpívají o válce, já zpívám o lásce“. Láska a válka se zde prolínají. Úskoky nepřátel se podobají nástrahám milostným, dobývání měst galantnímu dobývání ženských srdcí. Uprostřed třicetileté války se tento postup podobá spíše snaze utéct od kruté reality, uzavřít se před zlým světem do zámeckých paláců a válku si jen líbivě ilustrovat.
V rozsáhlém madrigalu Or che ’l ciel et la terra e ’l vento tace se Monteverdi vrací k Petrarkovi. Svým skvělým zhudebněním nádherného sonetu povyšuje světský lidský cit na úroveň svátosti. Místy až magická zvukomalba, harmonická invence a svrchovanost v nakládání s vokálními liniemi činí tento madrigal výjimečným. Jeho závěrečných dvaadvacet taktů označují znalci za to nejlepší, co kdy v dějinách madrigalu vzniklo. Označují tak další z řady momentů, kdy se Monteverdi na své pouti za barokním světem dotýká věčnosti.
Čeněk Svoboda
Altri canti di Marte, e di sua schiera
gli arditi assalti, e l’honorate imprese,
le sanguigne vittorie, e le contese,
i trionfi di morte horrida, e fera.
Io canto, Amor, da questa tua guerriera
quant’hebbi a sostener mortali offese,
com’un guardo mi vinse, un crin mi prese:
historia miserabile, ma vera.
Due begli occhi fur l’armi,
onde traffitta giacque,
e di sangue invece amaro pianto
sparse lunga stagion l’anima afflitta.
Tu, per lo cui valor la palma, e’l vanto
hebbe di me la mia nemica invitta,
se desti morte al cor, dà vita al canto.
Troppo ben può questo tiranno Amore,
poiché non val fuggire
a chi nol può soffrire.
Quand’i’ penso talor com’arde e punge,
i’ dico: – Ah, core stolto,
non l’aspettar, che fai?
Fuggilo sì che non ti prenda mai –.
Ma poi sì dolce il lusinghier mi giunge,
ch’i’ dico: – Ah, core sciolto,
perché fuggito l’hai?
Prendilo sì che non ti fugga mai –.
Amor che deggio far
se non mi giova amar con pura fede?
Servir non vo’ così,
piangendo notte e dì per chi no’l crede!
E non si può veder
l’amoroso pensier da l’occhio umano?
Dunque un fido amator
dovrà nel suo dolor languir invano?
Intesi pur talor
che ne la fronte il cor si porta scritto;
or, come a me non val
scoprir l’interno mal nel volto afflitto?
Ingiustissimo Re,
perché la vera fé nota non fai?
Perché lasci perir
voci, sguardi e sospir, se’l vedi e’l sai?
Oh come saria pur
amor dolce e sicur se’l cor s’aprisse!
Non soffrirebbe già
donna senza pietà ch’altrui morisse.
E dunque sotto il ciel
non v’è d’alma fedel segno verace?
Ahi fato, ahi pena, ahi duol!
Or credami chi vuol, ch’io mi dò pace.
Chiome d’oro bel tesoro
tu mi leghi in mille modi
…se t’annodi, se ti snodi.
Candidette perle elette,
se le rose che scoprite
discoprite, mi ferite.
Vive stelle, che sì belle
e sì vaghe risplendete,
se ridete m’ancidete.
Preziose, amorose,
coralline labbra amate,
se parlate mi beate.
O bel nodo per cui godo!
O soave uscir di vita!
O gradita mia ferita!
Qui rise, o Tirsi, e qui ver me rivolse
le due stelle d’Amor la bella Clori;
qui per ornarmi il crin, de’ più bei fiorì
al suon delle mie canne un grembo colse.
O memoria felice, o lieto giorno.
Qui l’angelica voce e le parole,
c’humiliaro i più superbi Tori;
qui le Gratie scherzar vidi, e gli Amori
quando le chiome d’or sparte raccolse.
O memoria felice, o lieto giorno.
Qui con meco s’assise, e qui mi cinse
del caro braccio il fianco, e dolce intorno
stringendomi la man, l’alma mi strinse.
Qui d’un bacio ferimmi, e ’l viso adorno
di bel vermiglio vergognando tinse.
O memoria felice, o lieto giorno.
Piagn’e sospira; e quand’ i caldi raggi
fuggon le gregi a la dolc’ ombr’ assise,
ne la scorza de’ pini o pur de’ faggi
segnò l’amato nome in mille guise;
e de la sua fortuna i gravi oltraggi
e i vari casi in dura scorza incise;
e in rilegendo poi le proprie note
spargea di pianto le vermiglie gote.
Or che ’l ciel et la terra e ’l vento tace
et le fere e gli augelli il sonno affrena,
notte il carro stellato in giro mena
et nel suo letto il mar senz’onda giace,
veglio, penso, ardo, piango; et chi mi sface
sempre m’è inanzi per mia dolce pena:
guerra è ’l mio stato, d’ira et di duol piena,
et sol di lei pensando ò qualche pace.
Cosí sol d’una chiara fonte viva
move ’l dolce et l’amaro ond’io mi pasco;
una man sola mi risana et punge;
e perché ’l mio martir non giunga a riva,
mille volte il dí moro et mille nasco,
tanto da la salute mia son lunge.
O Martovi jiný ať tu pěje, o jeho legiích,
smělých výpadech a slavných taženích,
o krvavých vítězstvích a střetech,
o triumfech smrti, kruté a strašné.
Já, Amore, o tvé vyslankyni zpívám,
o smrtelných ránách, jež mi zasadila,
když pohledem mě odzbrojila
a kadeří spoutala.
Příběh je to žalostný, leč pravdivý.
Párem krásných očí mě co zbraní proklála,
a má sklíčená duše
pak místo krve hořké slzy dlouho ronila.
A ty, když už slávou a pýchou
mou zdatnou odpůrkyni jsi vybavil,
dáváš-li srdci smrt, pak píseň uveď v život.
Tak mocná je tyranie lásky,
že nemá cenu před ní utíkat,
i když nám velká muka působí.
Jen pomyslím na její žár a ostré hroty
a řeknu si: Ach srdce pošetilé,
nečekej na ni, co to děláš?
Uteč hned, ať tě nikdy nedostane.
Pak mě však lichotivě omámí
a já si řeknu: Ach srdce pošetilé,
proč před ní utíkáš?
Chop se jí, ať ti už nikdy neunikne.
Co mám dělat, Amore,
když nedokážu,
nechci jen sloužit tomu, kdo v ni nevěří,
a trávit v slzách celý den i noc.
Což nezračí se
láskyplné myšlenky v lidských očích?
Má se snad věrný milenec
marně soužit v bolestech?
Už jsem pochopil,
že někdo má svůj cit napsaný na čele.
Proč tedy můj niterný žal
má sklíčená tvář nezračí?
Nespravedlivý vládce,
proč opravdovou, věrnou lásku neodhalíš?
Proč dovolíš, aby vyhasly
hlasy, pohledy a vzdechy, když to vidíš a víš?
Ach, jak by byla láska
sladká a jistá, kdyby se srdce otevřelo!
Pak ani nelítostná žena by nedopustila,
aby z lásky zemřel ten, kdo ji miluje.
Takže na celé zemi
znamení pravé, věrné lásky nenajdete?
Ach, ten osud, ta muka, ten žal!
Ať mi věří, kdo chce, já si nedám pokoje.
Zlatými kadeřemi, krásný poklade,
tisíckrát jsi mne spoutala,
ať svázané či rozpuštěné jsou.
Bělostné, skvostné perly,
když růže, jež v ústech tajíte,
přede mnou odhalíte, vždy mne raníte.
Jasné oči, vy tak krásně,
tak půvabně záříte,
a svým smíchem mě zabíjíte.
Převzácné a milované
smyslné rty korálové,
svou mluvou mne oblažíte.
Ó, slastné pouto, tolik mě těšíš!
Ó, sladké umírání!
Ó, jak vítám každý zásah šípu!
Ó, Tirsisi, tady se smála a zářily tu pro mne
dvě hvězdy milostné, oči mé krásné Chlóris.
Půvabné květy v rytmu mé píšťaly
trhala do klína, aby mé skráně jimi ozdobila.
Ó, sladké vzpomínky na šťastný den.
Zde zvonil její andělský hlas a něžná slova,
jež by i nejpyšnější věže pokořila.
Zde viděls, jak Grácie a Amorci laškují,
když její zlatá hlava k tvé se sklonila.
Ó, sladké vzpomínky na šťastný den.
Zde ke mně přisedla a milovanou paží objala
můj bok. Pak v sladkém opojení
mi stiskla ruku a duši uloupila.
Zde polibkem mne zasáhla a rudá ústa
na mé tváři plaše stopu rumělky zanechala.
Ó, sladké vzpomínky na šťastný den.
Plakala a vzdychala, a když žhavé paprsky
zahnaly stáda do náruče měkkého stínu,
do kůry borové a na okolní tmavé duby
tisíckrát jméno milovaného vepsala.
Svůj krutý osud, hru vrtkavé štěstěny,
jak žalobu do tvrdé kůry vyryla.
A pak, když znovu přečetla svá slova,
své tváře zmáčela potokem slz.
Teď, když mlčí nebe, země i vánek,
a spánek zvěř i ptactvo zastavil,
noc opratě hvězdného vozu třímá
a klidné moře ve svém loži usíná.
Bdím, trápím se, jen planu, pláču
a pořád vidím před sebou to sladké trápení.
Boj zuří v srdci mém, hněvivě hřímá,
a jen když na ni pomyslím, mám chvíli klid.
Tak z jednoho pramene života čistého
vyvěrá na věky mi souzená hořkost i slast.
Jedna a táž ruka mne léčí i ničí zároveň.
Neboť jak oceán bezbřehé jsou mé strasti,
tisíckrát denně umírám a rodím se zas
a nikdy nemohu být zcela uzdraven.
Překlad: Marie Kronbergerová (2021)