Bella mia fiamma, addio

Josef Mysliveček (1737-1781)
Sarete al fin contenti / Mi parea del porto in seno, Demetrio

W. A. Mozart (1756-1791)
Ouvertura, Mitridate, re di Ponto KV 87
Allegro – Andante grazioso – Presto

Bella mia fiamma, addio! / Resta, o cara KV 528

Koncert vznikl ve spolupráci se zámkem Lnáře.

SÓLISTKA

• Simona Šaturová | soprán

Collegium 1704

• koncertní mistr: Helena Zemanová
• violino I: Markéta Knittlová, Petra Ščevková, Jan Hádek
• violino II: Simona Tydlitátová, Veronika Manová, Martina Kuncl Štillerová, Adéla Štajnochrová
• viola: Dagmar Valentová, Eleonora Machová, Julia Kreichbaum, Jakub Verner
• violoncello: Hana Fleková, Libor Mašek
• kontrabas: Luděk Braný
• cembalo: Pablo Kornfeld
• hoboj: Katharina Andres, Petra Ambrosi
• flétna: Julie Braná, Lucie Dušková
• fagot: Györgyi Farkas, Kryštof Lada
• lesní roh: Miroslav Rovenský, Jiří Tarantík

Simona Šaturová

Simona Šaturová absolvovala bratislavskou konzervatoř. Své pěvecké vzdělání dále prohlubovala na mistrovských kursech Ileany Cotrubas ve Vídni a u Margreet Honig v Amsterodamu. Je stálým hostem Théâtre de la Monnaie v Bruselu, kde kromě  Violetty (rež. Andrea Breth, dir. Ádám Fischer) a Gildy (rež. Robert Carsen, dir. Carlo Rizzi) úspěšně ztvárnila celou řadu dalších rolí: Ilii (Idomeneo), Sandrinu (La finta giardiniera), Servilii (La Clemenza di Tito) Ismene (Mitridate) a Celii (Lucio Silla).

Často spolupracuje s Aalto-Musiktheater v Essenu (Violetta, Adina, Konstanze, Elettra, Donna Anna) a Oper Frankfurt (Lucia, Pamina, Oscar, Madama Cortese). Mohli jsme ji rovněž slyšet v Teatro Colón Buenos Aires, Megaron Athens, Théâtre du Châtelet in Paris a Opéra de Monte-Carlo.

Z dalších koncertních produkcí jmenujme vystoupení v Carnegie Hall s Philadelphia Orchestra, účinkování na Salzburger Festspiele, spolupráce s Toronto Symphony Orchestra v Kanadě, Orchestre de Paris, koncert pod vedením Ivana Fischera s Mnichovskou filharmonií, novoroční koncert Haydnova Stvoření s Londýnskou filharmonií pod taktovkou Adama Fischera, turné s Ph. Herreweghe a Orchestre des Champs-Elysés, koncerty s Osaka Symphony pod vedením E. Oue, německé turné s Thomasem Quasthoffem a oratoriem Elias F. Mendelssohna-Bartholdyho pod taktovkou H. Rillinga.

K dirigentům, se kterými Simona Šaturová spolupracuje, patří Christoph Eschenbach (The Philadelphia Orchestra, Orchestre de Paris, NDR Sinfonieorchester), Manfred Honeck (Pittsburgh Symphony Orchestra, Oslo Philharmonic), Adam Fischer (London Philharmonic Orchestra, Orchestra of the Age of Enlightenment), Jiří Bělohlávek (Česká filharmonie), Helmuth Rilling (Israel Philharmonic Orchestra, Toronto Symphony Orchestra), Iván Fischer a Christopher Hogwood (Münchner Symphoniker), Tomáš Netopil (Orchestra Accademia Nazionaledi Santa Cecilia) a Philippe Herreweghe (Orchestre des Champs-Elysés). Je držitelkou Ceny Nadace Charlotty a Waltera Hamelových za vynikající pěvecké výkony (Lübeck, 2007) a ceny Thálie za nejlepší operní výkon v roce 2001.

Její posledními nahrávkami jsou Dvořákovy Moravské dvojzpěvy (2018) a Ariane Bohuslava Martinů (2016).  CD Decade mapuje desetiletí, kdy se v rozmezí 1771–1781 setkává vyzrálý a úspěšný Mysliveček s mladičkým Mozartem. CD obsahuje mimo jiné čtyři skladby ve světové premiéře. 

https://www.saturova.com

Bella mia fiamma, addio

Každému milovníkovi hudby, který uvažuje o bohatém hudebním životě v Praze v osmnáctém století, se nejspíš ihned vybaví jména Josef Mysliveček (1737-1781) a Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791). Starší z obou mistrů, Josef Mysliveček, byl synem zámožného pražského mlynáře, ještě coby mladý muž opustil Prahu a vydal se za uznáním do Itálie. Mozart přišel do Prahy v roce 1787 z Vídně coby cizinec a chtěl si vychutnat neobyčejně vřelé přijetí, jehož se v Praze dostávalo jeho hudbě. Mezi lety 1770 a 1778 pojilo Myslivečka a Mozarta důvěrné přátelství a mladší skladatel se od staršího kolegy naučil mnohé o hudební kompozici. Mysliveček však zklamal Mozartovu důvěru, jelikož nedodržel slib, že využije svého vlivu a zajistí Mozartovi zakázku na operu v Neapoli. V důsledku tohoto rozkolu Mozart vztah s Myslivečkem přerušil a ukončil tak nejhlubší přátelství, které jej kdy pojilo s jiným skladatelem.

V létě roku 1770 byl čtrnáctiletý Mozart zaměstnán prací na opeře Mitridate, re di Ponto, kterou si u něj objednal hrabě Karl von Firmian pro uvedení v milánském Regio-Ducal Teatro na konci téhož roku. V daném věku musel být projekt podobného rozsahu – vážná italská opera o třech aktech – pro Mozarta dosti ohromující. Ve světle této zakázky pak lze jen těžko přecenit význam, který měly v této době Myslivečkovy styky s Mozartovými. S nejnovějšími trendy v italské operní kompozici mohla Mozarta, ať už přímo či nepřímo, seznámit celá řada nadaných skladatelů, avšak pouze jeden z nich – Josef Mysliveček – byl každodenním hostem v domácnosti Mozartových a v době, kdy Mozart komponoval Mitridata, se důvěrně přátelil s jeho otcem Leopoldem.

Mozartovu operu Mitridate lze s jistotou popsat jako „myslivečkovské“ dílo, jelikož jasně vykazuje směřování k Myslivečkovým kompozičním postupům. V áriích, které Mozart pro Mitridata zkomponoval, si můžeme povšimnout výrazného posunu oproti áriím z děl jako Apollo et Hyacinthus (1767) a La finta semplice (1769) nebo koncertním áriím, které Mozart složil v Itálii ještě před rokem 1770. V Mozartově novém přístupu je patrné pečlivější plánování s ohledem na hybné a klidné pasáže i na vyvrcholení a rozuzlení árií a tyto prostředky se logicky rozvíjejí zároveň s tím, jak jsou představovány příjemné melodické nápady.

Během práce na Mitridatovi Mozart zjevně pečlivě studoval Myslivečkovu operu La Nittetti a vypůjčil si z ní řadu hudebních nápadů, aby naplnil objem svého vlastního díla. Skutečnost, že se Mozart zajímal o Myslivečkovu Nittetti není nijak překvapivá, jelikož původní zakázka, již obdržel, byla na zhudebnění téhož libreta. Milánští zadavatelé se ale později rozhodli pro Mitridata a právě tento text Mozart nakonec zhudebnil.

Nemůže být sporu o tom, že Mozart použil Myslivečkovu ouverturu k Nittetti coby přímý model pro svou předehru k Mitridatovi: úvodní témata představují zručné zjednodušení prvních motivů Myslivečkovy předehry. Co se týče komponování daného typu trojdílné operní předehry, který byl v Itálii počátkem 70. let dosud populární a oblibě se těšil již od počátku osmnáctého století, si Mozart těžko mohl přát lepšího mentora. Téměř ode dne svého příjezdu v roce 1763 byl Mysliveček nejnadanějším skladatelem orchestrální hudby v Itálii a je zajímavé, že po jeho smrti tuto pozici zaujal další skladatel českého původu, Václav Pichl, a nikoliv rodilý Ital.

Mysliveček zkomponoval v letech 1766 až 1780 šestadvacet italských oper, což je více než kterýkoliv evropský skladatel té doby. Coby skladatel původem ze střední Evropy (z pohledu Italů ze severu) Mysliveček vynikal schopností proniknout do řad výlučné skupiny hudebníků, kteří měli do značné míry monopol na tvorbu vážných oper, jež se v té době uváděly v italských divadlech.

Z Myslivečkovy tvorby byla pro tento koncert zvolena árie, s níž se většina posluchačů setká nejspíš poprvé, třebaže jde o nesporně výjimečnou vokální skladbu své doby: jde o virtuózní árii „Mi parea del porto in seno“ z opery Demetrio (1779). Demetrio patřil k nejoblíbenějším libretům z pera básníka Pietra Metastasia a Mysliveček ho zhudebnil hned dvakrát: poprvé pro Pavii v roce 1773 a podruhé v roce 1779 pro neapolské Teatro San Carlo na počest narozenin královny Marie Karoliny.

Druhá verze Demetria spadá do posledního období Myslivečkovy operní tvorby a projevuje se v ní čerstvý kontakt se styly, které byly v Neapoli právě populární. Do zmíněného posledního období, které trvalo pouhé tři roky a uzavřelo se Myslivečkovou smrtí, spadá vznik sedmi nových oper. Tato díla jsou co do hudebního a dramatického formátu nejrozmanitější a projevují se v nich melodické styly nejbližší zralé Mozartově tvorbě.

Árie „Mi parea del porto in seno“ pochází z druhého aktu Demetria a zpívá ji hlavní hrdinka, syrská královna Kleoniké, která je vnitřně rozpolcena mezi zdánlivě neslučitelnými povinnostmi vůči svému milenci Alkéstovi a vůči blahu syrského lidu. V daný okamžik královna Alkésta odvrhne, ale na konci opery se za něj samozřejmě provdá. Zhudebnění árie se vyznačuje dechberoucími vokálními pasážemi inspirovanými textem, který srovnává královnin vnitřní boj s pocitem pasažéra na lodi zmítané mořskou bouří.

Koncertní árie „Bella mia fiamma“ vznikla během Mozartova druhého pobytu v Praze na podzim roku 1787, kdy skladatel přijel do města, aby dohlédl na premiéru Dona Giovanniho. Dokončení árie se zmiňuje v Mozartově vlastním katalogu skladeb s datem 3. listopadu 1787, tedy pět dní po premiéře opery. Árie vznikla pro pražskou pěvkyni Josefu Duškovou, velkou osobnost pražského hudebního života, která vystupovala výhradně na koncertech a nikdy se neobjevovala v operních rolích. Josefa a František Duškovi vlastnili slavnou usedlost Betramka a podle Mozartova syna Karla Thomase (který svou vzpomínku zapsal v roce 1856) vznikla árie „Bella mia fiamma“ právě tam. Karl Thomas nebyl osobně přítomen a o událostech tak nemohl svědčit z první ruky. O příhodě se nejspíš dozvěděl v devadesátých letech 18. století, kdy po otcově smrti pobýval v Praze. Podle Karla Thomase Josefa Dušková zamkla Mozarta v altánku v zahradě Bertramky a prohlásila, že ho nepustí ven, dokud nezhudební text „Bella mia fiamma“, jelikož jí již dříve slíbil, že tuto skladbu zkomponuje přímo pro ni. Podle Karla Thomase jí Mozart vyhověl, avšak zahrnul do árie kromobyčejně obtížné pasáže a zapřisáhl se, že pokud Josefa Dušková napoprvé árii bezchybně nezazpívá z listu, okamžitě ji zničí. Ať už byla tato hrozba míněna vážně (a navíc není jisté, zda je historka vůbec založena na pravdě), je nesporné, že árie se dochovala, a líčení jejího vzniku, které po téměř sedmdesáti letech sepsal Karl Thomas Mozart, představuje jedinou dochovanou dokumentaci o jakékoliv návštěvě jeho otce ve vile Bertramka.

O tom, proč Josefu Duškovou zaujala zrovna báseň „Bella mia fiamma“ a jakým způsobem se s textem setkala, není známo vůbec nic. Text se původně objevil v nyní téměř zapomenuté opeře Niccola Jommelliho Cerere placata z roku 1772, kde ji zpíval kastrát v mužské roli. Árie zachycuje scénu, v níž se Titano, starověký „král Iberie“, obřadně a květnatě loučí se svou milovanou Proserpinou, dcerou sicilské královny Cerery, která ho shodou okolností zajala a uvěznila. Královna Titana odsoudila k smrti, jelikož se opovážil požádat její dceru o ruku. Publikum v dané době však ani na okamžik nezapochybovalo, že královniny námitky budou včas překonány a že pár se na konci opery dočká svatby.

Pozadí tohoto vyhroceného rozloučení milenců je vysvětleno v úvodním recitativu, který okázale doprovází kompletní orchestr a po němž následuje vlastní árie ve formátu pomalá – rychlá. Nálada pomalé sekce se odvíjí od Titanova zoufalství a vyhlídky na nadcházející „trpkou smrt“. Evokativní italské přídavné jméno „acerba“ (trpká) nejspíš inspirovalo neobyčejně složité chromatické pasáže (tj. přidané křížky a snížení o půltón), které Mozart použil ve vokální lince. Styl rychlé sekce určují hrdinovy výzvy, aby byla poprava provedena co nejdříve – ale v souladu s konvencemi vážné opery k žádné popravě samozřejmě nedojde a Titano se na konci opery s Proserpinou ožení.

Daniel Freeman

Daniel Freeman je autorem monografií Mozart in Prague a Josef Mysliveček „Il Boemo“: The Man and His Music.

Josef Mysliveček: Mi parea del porto in seno

Překlad: Marie Kronbergerová (2021)