A. Scarlatti – Miserere c moll
F. Durante – Concerto a quattro g moll
T. Traetta – Stabat Mater
F. Durante – Requiem a due cori
5. koncert sezóny 2022/23, 7. března 2023, Rudolfinum – Dvořákova síň
Úterní koncert, který Collegium 1704 prezentovalo pod názvem Pianto napoletano, Neapolský pláč, se výběrem autorů stal skrytě systematickým ilustrováním různého institucionálního zázemí hudby, od dvorní kapely přes operu a přes chrámy a církevní korporace až ke konzervatořím. I když opera tento večer nezazněla, dalo se cítit, že Neapol osmnáctého století je bez ní nemyslitelná… Interpretačně, do detailů připravený, byl koncert dalším příkladem soustavné práce obou souborů a jejich zakladatele a uměleckého vedoucího, která se v dlouhodobé perspektivě dotýká poměrně širokého spektra typů staré hudby. Jednou jsou to operní árie, jindy Händelovo oratorium, jednou protestantská tvorba německého severu, jindy katolická produkce evropského jihu, jednou Bach, podruhé Zelenka, potřetí Vivaldi…, před pár týdny došlo i na vybočení k Haydnovi a Beethovenovi… Převažují koncertní produkce, ale po Evropě (a v Brně, tam ještě znovu i v této sezóně) to také bývá zásadní účast na některé operní inscenaci barokního díla… Nyní přišli v Praze na řadu skladatelé, kteří se ve středním proudu koncertního provozu a dění běžně neobjevují. Program, nenápadně aspirující na skutečnou událost, přinesl poznání i neokázalé potěšení. Petr Veber, KlasikaPlus
Miserere samotné bylo –Václavem Luksem jsme tímto snad až zhýčkaní – zjevně velmi detailně propracované, výrazově odvážné, sympaticky členité, celkově velmi příjemné a přístupné, pěkně přineslo celou dynamickou škálu…Po přestávce nastal čas pro dvousborové Requiem a due cori; velkolepé dílo, kteréžto velkoleposti notně přispěl i fakt, že si šestice zpěváků menšího ze sborů našla své místo na empoře (v Tuba mirum se k nim přidali ještě dva hornisté). Připadalo mi zajímavé, do jaké míry byla akusticky znatelná – pouhá šestka hlasů skutečně jako by zvuku dodala jakýsi třetí rozměr a hloubku. Dílo získalo větší závažnost a sál byl náhle skutečně vyplněn zvukem. Nenápadné, z mého pohledu však klíčové… Jedná se o jednoznačně vyspělé dílo, jehož dobovou popularitu naprosto chápu; naopak se divím jeho dnešnímu nevelkému uvádění. Nejednou hudebně citlivě podtrhuje text (například vášnivá tremola smyčců při Tremens, „třesu se“) a zároveň invencí přímo hýří. Množství „minipauz“ v průběhu hudbě dává možnost vyznít a doznít. Celkově je kompozice neuvěřitelně vnitřně diferencovaná a propracovaná a zaujme též melodikou…Toto vše nám bylo podáno v ryzí formě, nacvičené a usazené. Spolehlivě zahrané i zazpívané; oba soubory s „Collegium“ a „1704“ ve svém názvu potvrdily svou kvalitu. Daniel Pinc, Opera +
